Na Krasu. (I.)

Kras pustý byl a zasněžen.

já nejvýše jsem stála,

nad hory tichý padal sen,

v růžích se chvěla skála.

Mír nekonečný kolem byl

tak veliký a boží,

blesk barev tiše zazářil

ve slunce zlatém loži.

Kruh ohromný hor velikých

se topil do slunečna,

ametyst, opál svítil z nich

jak velká lampa věčná.

Nic nebylo tam ze světa,

nic z jeho her a dramat,

tam duše k nebi zalétá,

tam nelze srdce klamat.

Tam duše vzroste nad tělo

a vidí nebes clonou,

a srdce, byť i nechtělo,

se vzdává září onou.