Na Krasu. (III.)

Na pustém Krasu člověk stál

a přes hor pásma zíral,

jak může – zde být člověk živ,

by zvolna neumíral.

Ty skrovné řady rudých brázd

za kamenitým plotem

jsou stokrát borou zničeny

i s horkým lidským potem.

Na stráni domek z kamene

od střechy dolů k patě,

ach, zdá se, že i podušky

jsou z kamene v té chatě.

Šlo zlaté slunce za hory,

ta země, jak je chudá,

přec měkkou, drahou, posvátnou

těm lidem je ta půda.

Ty oči k ní tak upřené

zaplakat kdyby měly,

snad horké ještě na tváři

by slzy zkameněly.