Na křídle nejkrajnějším.

Kde rozvíjí se život svíží,

vždy proudy různých snah se kříží,

vždy zbraně myšlenek se střetnou

a korouhve stran šumně vzletnou –

Jen rytířský nechť čestný meč

v tom boji duchů blýská,

nechť ideje nás vedou v seč,

ne zášť a zloba nízká.

Vždy nelze s hůry pohrdavý

zrak chýlit v zápasící davy

a nad bouřlivou času vlnou

stát s neúčastí pohodlnou;

čas bývá, kdy v tom boji krýt

své barvy čestno není,

kdy třeba vetknout na svůj štít

znak svého přesvědčení.

Mně nechutí se vřava denní,

kde rmutných vášní kal se pění,

a nechci v každý výpad planý

jít slepě za panýrem strany –

než tam, kde spravedlivá věc

své věrné volá v řadu,

vždy hrdě na oddanou plec

štít svojich barev kladu.

Kde osvěty meč jasný tepe

tmy žoldnéře, jich raby slepé,

kde jarý pokrok vznáší důtky

na pokrytství a na předsudky:

tam, ať by nezdar chvíle mát’

a trhal šiky zřídlé,

chci do posledka věrně stát

na nejkrajnějším křídle.

Kde bojuje řeč srdci drahá

boj s násilím a lestí vraha,

kde žárlivě svou čest si chrání

a každou píď své role brání,

chtíc jedinou jen paní být

ve starém předků sídle:

tam budete mne vezdy zřít

na nejkrajnějším křídle.

Kde bílý orel k zoři vzletá

a lípa obrovitá zkvetá,

pod větve svoje širodalné

zvouc velké Slávy plémě valné,

kde obrození kyne všem

ve svorné lásky zřídle:

Ten šik je můj! Vždy stanu v něm

na nejkrajnějším křídle!