Na Křivoklátě.

Dej mi tu jednu slzičku,

co v bílá ňádra skápla ti;

já bych tak rád, má rozmilá,

chtěl její původ zkoumati.

Jsem v pochybě, zda oko jen

či srdce tvé ji vytrysklo,

neb zrak můj vidí démant v ní –

a ona může býti sklo.

A proto dej mi slzičku,

co v bílá ňádra skápla ti,

ať vím, zda snové duše mé

jsou chudi nebo bohati.

Já volal v lesy: „Nevíte,

proč moje víčka mokrá sou?“ –

a les mi děl, že oslepit

se daly dívky – „okrasou.“

Já volal zase: „Povězte,

proč i to srdce stůně mi?“ –

a les mi děl, že bolesti

zmítaly jeho – „tůněmi.“

Po třetí volám: „Kdy pak jen

své zapomenu Julie?“ –

a les mi dí, až srdce mé

si na hrob křížek – „ulije.“

Je pravda, že se bolesti,

utéci chcete do lesů?

Zůstaňte u mne ve prsou –

nu snad vás ještě unesu.

Kdybyste měly usadit

se v čarovná ta sídla vil,

váš dech by každou bylinku

a každou píseň otrávil.

A ona pak by plakala

neslyšíc zpívat od lesů –

nechoďte, žaly, z prsou mi,

vždyť já vás ještě unesu.

Já nebyl nikdy bojácný

a rád šel v temno do lesů,

však teď když jejich černem jdu,

se vždycky hrůzou otřesu.

Tu jednou ptáče děsí mne,

co letí k mladým do hnízda,

a jindy slyším skuhrati,

když větříček si zahvízdá.

A jakbych zbaven žalů byl

od hrůzy k hrůze kolotám –

snad přece prchly do lesů

a proto mně tak teskno tam.

Noc básní – země poslouchá

a tak je vážný hradu klín,

jakoby ňáká pohádka

se rozhlížela z rozpuklin;

a jakby vzduchem zmrtvělým

se nesla v stínu podobě –

tu táhne tiše zahradou

a zaniká tam na hrobě.

Když na ten stín tak pohlížím

a hradu černé obrysy,

tu zdá se mi, ta tmavá noc

že nyní o mně básní si.