NA KŘÍŽI.

Na kříži, mezi dvěma lotry, visel.

Tam dole,

pod palčivostí nohou, v kterých žhnuly hřeby,

se zmítal zástup:

pěsti, přílby, tváře.

Snad tváře přátel.

Snad. Však dnes – tak cizí.

Mdlá hlava, tělo v horečce, rty zvadly.

A dole město v slunci popoledním.

Vše bílé domy, bílé, bílé, bílé.

Vše bílé domy.

Vše bílá, bílá hrůza.

Vše modrem tálo, vše zvalo stínem

v tom kraji, jenž byl jeho.

Sladká

je vlhkost vody, z jezera když vane;

tichá

je mluva rákosin při hebkém břehu,

kde v mechu kloužeš.

A slavná, zářná, družná, hlaholivá

je radost Syn být Boží.

Krásný kraji,

kde hovořil s ním Otec!

Když ruku vztáhneš

a ku obzoru vzpřímíš,

víš v sladkém bezpečí, co v pravo je, co v levo.

Tak bylo tam.

A Dobro povždy stálo na pravici,

a na levici, vrásčitý a mdlý, se hrbil Ďábel.

Krásný kraji!

Z jeho slov tam vyčkávaly hory

jednoho jediného,

by s břehu sešly, v moře seskočily,

jak v parnu do koupele spěcháš.

A nemoc, hřích a vlčí vášně

jektaly zuby

před jeho stínem na útěku.

Proč bylo nutno ztratit

mír horských míst a upřených k nim s věrou tisíc očí,

pšeničná pole, modlící se šeptem,

rybáře duší husté sítě

i lodičku, bezpečně klouzající

pod tlapou bouře?

Proč bylo nutno vstoupit

sem v bílé peklo Města,

kde úzkost na zápraží domů sedí,

neschopná vrátkou nohou

za božstvím jíti?

Zde za dnem den, podoben stínu,

zlodějsky míjel kolem jeho srdce

a každý

kus božství strh’ a krad mu temnou rukou.

Zde za dnem den svlékal s něho Syna.

Zde zázrak nevykvet z pod jeho dlaní,

když vztáh je, aby žehnal.

Zde pravice se mátla s levicí,

zde oči uvykly hledět k nebi v děsu

a čelo potilo se pochybnostmi.

Abys Bohem zůstal,

toť zápas s každou chvílí, s každým okamžikem

a každý vítězný.

Byť zapochybovals

tak na krátko, co zrak se přivře za nečekaného ohně,

otevrou se nebesa a strašným hlasem

tě zaprou.

Leč sláva božství,

ta lehká peruť, letět nad zemí, svou ruku v laskavé dlani Otce,

hovořit světlem, a nekonečností být sledován jako lašťovkou,

se změní v skálu, zdrtí v tobě

Člověčství, kde jsi hledal úkryt.

Dnes ráno u Golgothy

ne pod křížem, však pod božstvím on padnul,

jež nedoved’ již nésti – – –

Na kříži, mezi dvěma lotry, visel.

Mdlá hlava, tělo v horečce, rty zvadly.

Teď hrůzou z důlků se mu oči vytřeštily.

Vzkřik strašným hlasem: „Bože,

ó Bože, proč jsi mne opustil?“

A skonal.

Byly tři hodiny s půldne.