Na křížných cestách.

Byl soud – a pod sekerou kata

krev třísní hrůzná stínadla:

To hlava, mužným vzdorem jatá,

od těla těžce odpadla.

Král klidné prý má zase spaní...

Kat tělo, kořist vran a kání,

když na noc třetí den se sklání,

pohrobil na křížné cesty.

A k tělu hlavu, s kola sňatou,

v hrob klada katův pacholek,

děl bez citu: „Prý za věc svatou,

ne k hříchu s druhy vespolek

meč kul jsi, dobra snem se šále, –

proč nevzpomínal jsi však stále,

kdo soudcem být chce rady krále,

o svou že zahrává hlavu?“

Noc vlhké mlhy nad kraj věsí,

když nad hrobem lká sirý druh:

„Mně hrob ten svatý, jiné děsí,

zrak mámí přízrakem i sluch.

Tu práva čeká, jenž děl ke mně:

Kdo věsí páž a hlavu němě,

kdy zlostník ničí blaho země,

nehoden, zem že jej nosí!“

Když ráno den se s mlhou mísí,

král mimo jede s družinou.

„Pláč stejných druhů marně křísí

zde mrtvou hlavu zlosynnou –“

pan kanclíř smál se převesele.

„Let mladých byl mi za přítele,

však vyčítal mi nyní směle

zradu těch nadšených slibů – –“

Král chmurný prudce staví oře:

„Ni ďábel tomu nevěří,

kdo zradí sebe, proto v skoře

jej v kvap štve pekla do dveří.“

Než chladný den se na noc schýlí,

kat na rozcestí chvatně pílí...

Lid za zlým rádcem nezakvílí,

pastvou že krkavcům chystán.