NA KŘIŽOVATCE.

Je listopad a chvíle předpůlnoční.

Na křižovatce za vsí stojím sám

a s nebesy a stínem svým a nocí

filosoficky rozmlouvám.

Je scenerie pro dialog vhodná.

Truchlivé ticho leží na kraji

a já v to ticho na strunách své duše

svou As dur píseň zahraji.

Proklínám chvíli, v které jsem se zrodil,

proklínám svoje žití plné běd,

proklínám touhy, skutky své i cesty,

kde moh' jsem štěstí okoušet.

Proklínám ženy, jež mne spjaly v lokty

a daly mi svůj požehnaný klín,

proklínám rozkoš, v níž lze zapomenout

co smí a může Harlekýn.

Proklínám slunce, klnu hvězdám, noci,

proklínám fantom víry abstraktní,

jenž hlupcům ničí od kolébky k hrobu

intensitu nocí i dní.

Proklínám temno, jež se kolem šíří,

hořejší světy, taje pod zemí,

ať v nich je skryto peklo Danteovo,

či ráj vonící růžemi.

Proklínám srdce, jež v mých prsou bije,

proklínám mozek, jenž se dosud chví,

s její umrlčí korouhví.

Ó, přicházíš, skelete ze záhrobí?

Růžencem kostí chrastíš do noci?

Cynicky blýskáš tělem bezpohlavním?

Nemohu tobě pomoci.

Jsem imunní proti tvým svodům, stará.

Půvabů prosta hlava tvá i hnát

a tvého lůna vyhořelé peklo

nemůže více spalovat.

Z důlků tvých očí tma jen na mne hledí

a v změti žeber srdce nebuší,

mé chmurné já víc neuvěří lhaní

o lásce, vášni, o duši.

Tys plagiát jen, zrůda fantasie,

stín nesmrtelné, která smrtí v ráz,

jež divoce, jak samum slétne z prázdna

a láme srdce, láme vaz.

Jdi bestie! Tvůj dech mne nezahřeje.

Chci ještě srdce v žhoucí plamen dát,

než revolveru ústím zahledím se

na pravé smrti majestát.

Pak bude zase chvíle předpůlnoční

i scenerie stejná jako dnes

a dálkou bude vichr sténat věčné:

žil, miloval a kles.