Na křižovatce.

„Však on jí zvykne!“ povídají staří;

„a třeba den, dva, tři se spolu sváří,

to není ještě oheň ve stavení;

bez trocha vády žádný sňatek není.“

Tak povídají, – dědoušek však kývá

svou hlavou šedou; víť on, jak to bývá,

když není láska štolou mladých lidí,

víť, z takých sňatků bol jen, svár se klidí.

Však co to na plat, marné domlouvání,

tatíka vůli nikdo neubrání

a třeba hoch byl jak ta kaple bledý:

„On musí chtít, to pro dnes naposledy!“

A hoch se zvedl, duši mu to mučí,

že lásce sejček umíráčkem skučí,

a ze stavení jako štvaný letí

a letí – letí, – lásky ve objetí.

Jak krásna je, když má tu slzu v oku,

jak vodní lilje v hravém vlnek toku!

Jak krásna je s tím rmutem na té líci,

jak z alabastru socha na měsíci.

Již nemá matky, otce nepoznala:

je dítě lásky – jak to v srdci pálá!

Jí matka studem odumřela, bolem,

a otec, bůh ví, kterým chodí dolem.

Jen v lásce hocha znala živobytí,

jen v jeho lásce nebe hvězdou svítí!

A jej – má ztratit, – že je lásky dítě!

Ach jak to bouří, bodá v srdci lítě.

Dnes naposled – a přec to tak být musí,

třeba to srdce bolest ve prach zdusí;

dnes naposled – ach jak jej tiskne k sobě,

tak jako matka zmírající robě.

Jsou němi oba, – nač tu také slova,

kdy havran lásku ze srdce jim klová?

Dnes naposled – i přísahu si složí,

že do hrobu svou lásku nepoloží.

A křižatky tak pusté jsou, tak teskné,

jen slabý kmit se sem tam hvězdy leskne,

jen větrů šumot kolem rozléhá se.

„Za rok a den, tu obejmem se zase.“

A svatba hlučná byla den hned na to,

ta nevěsta je samé pentle, zlato;

i pije, tančí, bouří starý, mladý;

jak posedlý ten kantor housle hladí.

I ženich pije, výská, v kole bouří,

až od podlahy síň se prachem kouří,

a ženich výská, až se tatík diví;

leč hlavou kývá dědoušek ten sivý.

A div se tatík plesem nerozskočí,

že jeho hoch jak posedlý se točí,

a povídá, že zná ty mladé hochy:

„Jen nepovolit jejich pro vrtochy.“

Tak pilo se a bouřilo až k ránu;

již v kapli zvonek svatou světí pannu,

již dědoušek se káravě v to vkládá:

„Teď k modlení čas, z kola, chaso mladá!“

I uposlechli; dědouškovo slovo,

to platilo jak páně páterovo.

I každý s milou vykradl se zticha,

jen ženich ještě z kola nepospíchá.

A v ruce sklenku pije, dupá, skáče.

I dopil, sedá, – hlavu kloní – pláče,

zas setře slzu, novou sklenku stiskne,

do kapky dopil – vyskočí a výskne.

Již brzo rok, co svatbu měli spolu,

však divná pověsť běží po padolu:

že ženich hýří – až to proti bohu –

a jeho žena – v hrobu jednu nohu.

On pije jen, a marně tatík brání.

„Jen nepovolit“ sám teď hlavu sklání;

ta hlava jeho jak dědouška bílá,

velká to bolest, co ji pobělila.

A dědoušek? – ten nediví se tomu,

že vnouče až den bílý chodí domů,

on ví už mnohou takou historii:

jedni se věší – druzí zase pijí.

Je tuhý mráz tam, žena sedí doma,

modlitbu vzlyká sinalýma rtoma

a tatík churav ku krbu se tulí –

a syn? – ten někde ve dví sklenku půlí.

A venku vichr – mráz jde po všem těle

a žena v mukách vzývá spasitele:

„Je dávno půlnoc, on tu ještě není,

ach bože, odvrať od něj pokušení.“

A již se zvedá – na lože se klade;

ach divý sen jí srdce svírá mladé,

a tatík také u krbu již dřímá –

jen dědek ještě růženeček třímá.

Tam na křižatkách, odkud tolik lidí

tak poděšených? co jich oči vidí?

Jen stuhlé tělo, v sloupu stojí oči,

kol stuhlých vlasů jíní věnec točí.

A vedle něho jakás’ divná žena,

nikdo ji nezná, v hadry oblečena,

na hlavě věnec z podivného kvítí,

ach hrůzný bol to, tak co oko znítí.

Tak dodržela přísahu mu svoji,

že na křižatkách svatbu si vystrojí

to do roka, i přišla v divném rouchu,

svatební věnec kolem ze rampouchů.

I dědoušek sem šlape – ach již tuší –

i slitování prosí jeho duši!

I ženu poznal – a ta hlava sivá

se jako tenkrát bolestí rozkývá.