Na Krkonoších.

Stojí hora proti hoře

ve dvou srázích jak dvě stěny;

mezi nimi bystrý potok

slapem hučí, hází pěny.

Celý obzor velké doupě,

jeho boky žhavá skála;

klenutím mu jasný blankyt,

s jehož báně slunko pálá.

Po skalách se temná jedle

vzpíná marně k nebes báni,

tajemství ponurých břímě

nesouc na své hrdé skráni.

Na jedné z těch strání příkrých

v kousku bříly pěti dlaní

hakoviště žena táhne,

a muž hákem orá za ní.

Rozhalenať jeho ňadra,

velké kosti, mocné svaly,

a ta celá jeho postať

koží krytý balvan skály.

Ona na skále té břízou,

jíž byl uťat vrchol záhy;

smutně dolů věsí větve,

rozedrána, beze vláhy.

Kudy stoupá, smáčí břílu

její potu krůpěj žhavá,

a muž pevně drže klače

pot ten v brázdu zaorává.

Blízko nich dvé synkův smahlých

kratci půdě nadlehčují;

koza na skále se pase,

tam, kde mech a kapraď bují.

„Čehy ženo, pospěš trochu,

dohakovať rychle třeba;

svatý Urban juž juž tady,

bude ovsa na kus chleba.

Horko ti, chceš odpočinouť?

Nekalá to žena z tebe:

v letě sužují tě parna,

v zimě zas tě pořád zebe.

Táhni jenom – táhni, čehy!

Odpočneš, až skončím brazdu;

já si zatím půjdu škubnout

do panského lesa hrazdu.

Žena dále táhne čehy,

skončili už celou brazdu,

a muž zatím jde si škubnout

do panského lesa hrazdu.

Pot se řine s její čela,

odpočívá v měkkém mechu.

Na protější stráni ptáček

zpívá píseň milou slechu,

zpívá to, co někdy bába

u přádku jí vyprávěla,

když se při ní malé děvče

v dlouhých nocech hrůzou chvěla.

Zpívá o jablíčkách zlatých,

zpívá o dalekém kraji,

kdežto lidé svatý pokoj

a dostatek všeho mají.

Zpívá o stříbrných zdrojích,

zlatých rybkách, květném ráji,

diamantech, skvělých perlách,

o zemi, kde vše jak v báji.

Zpívá sladce, zpívá mile,

kolébá ji, v spánek snábí,

v mlhotkaný závoj kryje,

svůdnými sny ducha vábí.

Hejno vran tu zakrákalo

náhle v lepý sen ten její;

prchnul ptáček, s ním sen luzný,

oba v nebes blankyt spějí.

A muž s hrazdou na ramenou

s přáním vzpíná zraky vzhůru,

by kus nebe mohl zorať

ženou pro oves si v zůru.

Ale místo holé bříly

vidí vrány na lazuru,

jako v jasném, denním světle

zlověštící temnou chmuru.

„Krákejte, co chcete vrány,

neustraší nás ty zvěsti;

však my život zachráníme,

dobudem ho ze skal pěstí.“

A zas dále v stráni příkré

v kousku bříly pěti dlaní

hakoviště žena táhne,

a muž hákem orá za ní.

A pod nima bystrý potok

slapem hučí, hází pěny;

hora stojí proti hoře

ve dvou srázích, jak dvě stěny.