Na Krumlově.

To bylo kdysi na Krumlově,

jenž v otcovský mne domov zval,

přes město měsíc opálově

do našich oken záříval.

Za léta se tam v rovnodenní

do zámku měsíc vloudil rád,

a v jeho svitu v zamyšlení

plá pánů z Růže starý hrad.

Když chodíval jsem nádvořími

a mostem starý přes příkop,

tu jak když vše kol hovoří mi

pohádkou luznou starých dob.

A v devět večer hlásník troubí,

až hrad se zachví v základech,

a mrtvých stínů v chodbách, loubí

jak bys vlát cítil shon a spěch.

Ty staré časy, dávné časy

na věži hlásník vyvolá,

kdy pětilistá, vzácné krásy

tu růže plála do kola.

Ty staré časy, slávy, boje,

zapadly tuze v srdce mi,

vždyť i má růže – mládí moje

tu někde dřímá pod zemí! –