NA KVĚTINY.

Ó, květiny, vy žensky přírodní mystické bytosti!

Vy duše-těla dívek astrálních, od všeho lidství, živočišství osvobozené!

Jen samo ženství ve své nejryzejší, světlé přirozenosti,

jen k trpné něze-Iásce zrozené!

Váš stonek štěpily, linie útlá těla,

kde dívčích údů, pásů smyslnost už zcela zduchovněla,

ty květů vůně, barvy, světla – pohledy a úsměvy to Vaše,

kde soustředěno Vaše pohlaví

se v kráse cudné touhy před Tajemstvím chví,

své nabízejíc dary-zázraky hrdinně-plaše:

Vy, božský pravzor Pozemského Ženství,

Vy, Ženství Věčného nejčistší podobenství!

Kde u Vás duše je, kde tělo, a kde šat?

Je ve Vás vše tak zcela sjednoceno,

že nitro od vnějšku nemožno rozeznat,

že význam s výrazem je nerozlučně spjat!

To, oč Vše Stvoření se snaží, roztouženo,

to, o čem pracuješ tak úsilně, ó ženo,

by ducha tvého srdce v účinu tvé pletě

se skvělo umocněno,

a kouzlo těla tvého ve tvé toiletě

vábilo, prodlouženo;

to, co ty, nadčlověče-umělče, z vyšší své přírody

tvoříš jen v onom nejvyšším a synthetickém tvaru práce,

jenž zove inspirace

ve snu denním,

a v kterém sloučena je reflexe se Jsoucna přímým zřením,

nad půdu přírody vstavenou klenbu vyšší přírody,

co synthetické dílo kultury,

v němž tvar by sjednocen byl se svým tvůrčím snem,

co se svým nejpřirozenějším obsahem:

To jako prostý projev pouhé hry

tvořivé svobody,

zde v prazákladním tvaru předznačeno,

zří k tobě dosaženo

v uskutečnění vítězném!

Hle, v době jara, Země puberty,

kdy mízou znovu nalévají se Jí vždycky srdce, ňadra, rty:

já, Básník, spolu smyslný a spolu platonický,

Troubadour Věčnosti-Přírody, Přírody-Věčnosti,

Ji zbožňující v Její Nekonečnosti

šíře a hloubky v látce, tvaru, světle,

na Vás, Vy z prvé lásky Její jemné děti vzkvetlé,

se s obdivem nad krásou Vaší dívám,

Vás s neskonalou láskou, smuten, vzývám,

Vás, které míň, než ženy ještě, dovedu si vzít!

Ni obejmout, ni v srdci políbit!

Tak náhle zrodíte se, vzrostete nám před zrakem

čarovným zázrakem

z nepostihla podstaty Bytí-Božství,

jež z jednoho a dvojného se přetvořuje v množství,

a na nás patříte v své tiché závrati!

Zvíře Vás může rozžvýkat a člověk urvati,

než dávno dřív, než byste živoucí se vzdaly,

v zvířete tlamě zajdete,

v člověka ruce svadnete,

drť, troucheň, mizíce zas v Říši Tajemnou, odkud, co sen, jste vstaly!

K Vám možno jenom zaníceně zřít,

k Vám možno pouze čichat,

nad Vámi možno jen se usmívat a plakat, toužně vzdychat,

sledovat, kterak drobně, jemně, něžně dýchá,

rostlinná duše Vaše, trpná tak a tichá,

než nikdy si Vás vzít,

Vy, Květiny,

Vy, Země prvé, vzdušné děti-sny,

Vy, božský pravzor Pozemského Ženství,

Vy, Ženství Věcného nejčistší podobenství!