Na Květnou neděli.

Zas Květná neděle! Jdu do polí,

a za mnou z vísky zvonek hlaholí.

Šat jarní oblekla juž krajinka:

ach, krásna je, jak z mládí zpomínka!

A hory, novou zeleň na skráni,

jsou jako lásky prvé usmání!

A vody – vlny volné, přeskvostné –

jsou jako dívčí slzy radostné.

A pučky, zvedající hlavěnky,

jsou země čarokrásné myšlenky!

O až je všecky luzně rozvije! –

Slyš! z kostelíka zní teď pašije...

A schvácen divným citem hledím kol,

jak poklad otevírá vrch i dol.

A zmámen silou kouzel tajemnou

zřím: plápolavý poklad přede mnou!

O nedotkne se dlaň ho; mně-li přán,

své srdce otevru mu dokořán.

I pojalo mé srdce prvý květ, –

a novou písní zachvěl se mi ret.