Na lagunách.

V gondole dívka

spanilé krásy

v hedvábí bílém –

na obnažené

labutí šíji

perlové spony –

v popředí stojí

vzpřímena hrdě

jak mořských lagun

kněžna a paní.

Za ní se řítí

v gondolách četných

vznešení hejsci

staří i mladí

za hudby, zpěvu:

upírajíce

vznícené zraky

k dívčímu zjevu

jak bludní plavci

k polární hvězdě.

Před nimi dívka

daleko napřed

jak labuť bílá

na volném moři

vesluje sama,

nechtějíc slyšet

pochlebných řečí,

prolnutých vášní,

prohřátých ohněm

smyslné touhy.

Tak božská krása

a poesie

uniká vždycky

hýřivé touze

nepovolaných

troufalých davů,

kteří by rádi

strhli ji k sobě

do prachu, bláta,

na ňadra chlípná.