Na lebku z Palestiny.

Na sprahlém písku v slunném žáru

tys od dávna se bělala.

Kol zvonky zněly dromedárů

a bouře křídla zvédala,

však ničeho tys nedbala.

Na nebi smutném luna šedá,

tak vyžilá a setlelá

mhy závoj pustý zvolna zvédá.

Karavan píseň dozněla

a noc a tma se rozstřela.

I vzplály ohně krví rudou,

a hnědé stíny po pláni

vše přioděly mdlobou, nudou.

Ďaur slyší z vlasti klekání,

do dáli jak se odzvání.

A starý žid, jenž bílým vlasem

své čelo halí mračivé,

si šeptá zádumčivým hlasem

proroků žalmy ohnivé,

a písně mdlé a blouznivé.

A Beduin v plátěném stanu

na písek holý skloniv líc

si šeptá verše z alkoranu,

zří bílý, skvělý půlměsíc

a vonnou září vláti vstříc...

Ty zbytku z člověka, ó rci mi,

dokud tě život prochvíval,

a hnětla bouře, parna, zimy,

a mučil hněv a lásky pal,

ký duch se v tobě ukrýval?

Čí víra tebe v duši hřála,

jaký tě žitím vodil bůh,

a jaký úděl vlast ti dala?

Zda miloval tě brat a druh,

či sám jsi strádal v žití kruh?

Zda teskná píseň Muesinů,

či desatera přísný hlas,

či Ave v podvečerním stínu

s tvých bledých retů vítr třás’,

a s ohněm tvojím v jedno shas?

A jak jsi prošla bránu smrti?

Zda žízně tebe zmučil žár,

neb rána, kterou vedro vznití,

či tygr, mor neb suchopár

tě pohodili v nic a zmar?

Nic nedí mně – již oněměla

pod tlakem času staletým,

jen mlčí a se smutně bělá.

A básník stíhá duchem svým

tu duši rozplynulou v dým.