NA LESNÍ CESTĚ V LUHAČOVICÍCH.

Od jihu větřík švižně věje

a dýchá v bílou nebe tvář,

les s vršku zeleně se směje,

pták v houští kvílí, samotář.

Tím zpěvem jaty květy pláčí,

v jich slzách však skryt slunný lesk;

má noha horským svahem kráčí,

mé myšlenky jsou samý stesk.

Čas drahný nekráčel jsem tady,

když v ňadrech vřela bujná krev,

teď ňadra má jsou vinohrady,

leč bez hroznů; v nich zmlk už zpěv.

Jen tulák pták ty písně kvílí,

mdlý okamžik, a zmlkne v ráz,

tak zhyne vše večerní chvílí,

ty též, mé srdce; vždyť už čas!

Je čas! Kol dokola se stmívá

a vůkol zmizel všechen ruch;

viz tam! Jen jedle hlavou kývá,

z ní sýčkův hlas mi: „Pojď!“ zní v sluch.