NA LESNÍCH CESTÁCH

Na lesních cestách tiše je a svatě;

vzpomínky, zasazené v modř a v zlatě,

jsou tady se mnou; odevšad se dívá

mých kouzelných snů sytá náplň živá

a všechno, co kdy tady pro mne zkvetlo,

se proměnilo v požehnání světlo,

by nad života temnem zvítězilo.

Zde bohatě mé srdce v kráse žilo,

a zemská přitáhnout když chtěla tíha,

na obrys štítů zřela jsem, jak zdvihá

prst k výšinám, v nichž všechno rozplývá se –

a jiný obrys v prostoru a čase

v těch výšinách, kde kvete sníh a protěž,

nabývá zklamání a žalu přítěž.

Neb člověka když velká touha schvátí

po kráse, zasazené v nepřehlednu,

svou bolest nechá dole na úpatí,

neb se srázu ji vrhne hlubin ke dnu

a netělesný, ničím nezatížen,

na křídlech krásy do prostoru zdvižen

s ní splývá silou, která žitím vládne.

I bolest prožitá tou silou sládne.

O květu usmíření výšky vědí;

po návratu z nich, jako po zpovědi

je duši lidské. Člověk, jeho žaly,

měřeny s výšek – v neurčito zmalí,

neb tam, kde věčnu poznání se blíží –

nic nezatíží již a neublíží.