NA LETNÍM BYTĚ.

To bůh ví, co kdy duší kmitne nám,

to jak on v noc kdy tiché hvězdy hází –

Dnes jako vždy si na tě vzpomínám

a dlouhý pohled v snách tě doprovází.

Zas jdeš, jak často šla jsi v dumách mých,

kde čisté květy k skráni jsem ti uvil,

teď slyším opět zvonivý tvůj smích

a hlas, jenž vždy až k srdci srdce mluvil.

Já zřím ten drahý, přepůvabný vděk,

jak v sychrovském jsem parku tebe vídal,

v tom sladkém přítmí jeho procházek

se často s tebou maně rozpovídal.

A vidím tebe, sama čistý květ,

jak mlčky jdeš svých sester, růží, davem

a tiše sednouc, hledíš na Ještěd,

jak čelo zvedá na obzoru tmavém.

A bůh ví, proč stín v bílou skráň ti pad'

a rozevřená kniha na klín maně –

Ó bůh ví, proč tím okem na západ

se dívala's tak dlouho zadumaně!

Tak léto celé vídal jsem tě rád,

ať šla jsi v poli, parkem, po oboře,

vždy západem v zář splálo nastokrát

tvé oko, – tiché, mlčenlivé moře...

A vidím zas to všecko známé kol,

ty lavičky, kdes ráda v dumách dlela,

a dívám se, tvůj známý parasol

zda pěšinkou se někde nezabělá.

A ty jsi zatím zašla na věky,

hrob jeden už tě v tmavém klíně chová

a dnes to vím, ty stíne daleký,

ty nepřijdeš už více do Sychrova...

A je zas léto a v těch větvích všech

je stejně plno zpěvné ptačí chásky

a bílé květy hravý větru dech

dál stejně tiše snáší na procházky.

A stejně tiše růže kolem cest

se jako tenkrát těžkou vůní chvějí

a za večerů tiché světlo hvězd

a ve sklenníku květy orchideí.

Leč hlava tvá ta dávno v hrobě teď

a nad ním dech se nočních fial šíří –

a tam i tady na vše v odpověď

jen vítr dechne v pampelišky chmýří.

Leč já už vím, proč tenkrát vždycky pad'

stín v čelo ti a kniha na klín maně

a proč tak dlouho vždycky na západ

tvůj smutný zrak se díval zadumaně.