Na Lilu.

Šťastný jak Bůh, mládenec slouti může,

jemuž na tvém pohledu kvetou růže;

milou lásku zjevuje srdce věrné

očičko černé.

Šťastný, šťastný, na tvé kdo patří ctnosti,

s jasnou tváří spářené nevinnosti;

láskou kdo v tvém náručí srdce sytí,

Bohem se cýtí.

Kyž tak krásná mohu, tě milovati!

v tvém se milém objetí radovati!

chtělbych stříbra, zlata sy nevšímaje,

opustit ráje.

Sotva milá na tebe pohledělo

oko všetečné: ach, kam? kam se dělo

srdce svobodné? – již ho oheň moří,

pro tebe hoří.

U vnitř plamen zžíravý, ach, mne dusý.

Běda! duše pekelné muky zkusý;

vařícý krev ouzkostí srdce svírá,

radosti zžírá.

Sotva chcy snu vzdáti se do náručí,

lásky prudkost strašlivě v mne hučí,

mysli obraz růžový představuje,

pouta jí kuje.

U prostřed mne rozkoší, láska stíhá,

mozek mate, v pustině na mne číhá,

v srdce sevší bůjností roznícené

šípy mi žene.

Kdybych v máje rozvití nebeského

snad žil bez tě obrazu andělského,

vadnout kvítí vidělbych, krásu sjíti,

radosti mříti.

Ach, má Lilo! živote štěstí mého!

z klepet smrti vytrhni zoufalého!

jedno opět mrtvého políbení

k životu změní.