Na Línina srnce.

Mně co ani není dopřáno,

Toho ti, blažený srnečku!

Vzdy do sita požívati lze.

Nebo u Adelíny tobě

Nezabraňuje býti žádný.

Když u lesa lovec cvičen svá

Tenata rozloží ze jitra,

I se navracuje s kořistí:

Skotačiti si u Ní směle smíš.

A jak unaveným lahodné

Přinese ona jídlo lovcům,

I ty potravu přijmeš od Ní,

Celuje ruce Jí hebounké.

Hle! Veledivoký srnečku!

Zmizela jak u Ní divost tvá?

Tebe zlatovlasá děvenka

Skrotila, a nyní jsi mírný.

Skrotilať ona též jarost mou! –

Byloliby divu, kdybych teď

Zdivočel, ode Ní jsa loučen?