Na Lipanském poli.

Zapadlo slunce na Lipanské pláni,

zapadla česká sláva v kurhany...

Tam na návrší stařec hlavu sklání:

„O, Lipany, o, děsné Lipany!“

A nad hlavou mu černá mračna táhnou,

však černější tou hlavou skloněnou...

A kolem pláně po krvi jen práhnou

a on se loučí s šavlí zrosenou:

„Slepého reka jediný ty odkaze,

po vlasti vrahu rubal’s hlavy, po Praze,

než spojili se vrazi s Pražany – –

O, Lipany, o, černé Lipany!

Pěknátě služba, starý, Pražanů;

chceš do poroby, strážce Lipanů?

Egyptské hrnce, krev i kuběny –

jaké to dostal bys, hleď, odměny!

Však lepší dar ti, starý, uchystám:

v svém srdci teplé místečko ti dám,

pak půjde spat – zrak hořem ztrhaný –

oh – s bohem Lipany, o Lipany!“

Zalkála mračna pláčem nade plání,

zalkála nad šedivým junákem,

ten k prsům zkrvaveným hlavu sklání

a sladce spí se mu to pod mrakem.

A po návrší bujní větři pláčí

nad povražděných bratrů kurhany,

Smrť v rudé říze na trůn český kráčí –

O, Lipany, o, kleté Lipany!