Na lípu.

S Bohem, strome věkoletý!

V jehož stínu rád jsem dlíval,

A sny sladké, jak tvé květy,

O zhynulém blahu sníval.

Pevně stůj v té půdy klínu,

Jež ti dala vznik a žití,

An mně ubohému synu

Zemi rodnou opustiti.

Však než půjdu, dovol, krátce

Abych známky jmena svého

Láskysnubné ku památce

Vyryl v kůru kmene tvého.

Nechať nesem, jak se sluší

Věropevné na přátele,

Já tvůj obraz v smutné duši,

A ty znak můj na svém těle...

Hoj, ký cit mě v této době

Truchlosladce, divně provál?

Jakobych tím jménem tobě

I své tělo zapisoval.

Tuším, že již doba lakví

Z tebe čtvero prken sbíti,

A mé ondy do té rakvi

K věčnu spánku položiti?

Staň se! Jako ve tvém stínu

Blah jsem sníval v živobytí,

Tak i v kmene tvého klínu

Doufám – budu sladce sníti.