Na loďce.

Slunce již zašlo za horu,

červánky rudě září,

hle, měsíc vyplul od boru

na nebe s jasnou tváří:

kol něho na sta hvězdiček

co světla lásky hoří –

vše ticho, jenom slavíček

v hloub zpěvů svých se noří.

Pluj dál, jen dále, loďko má!

Nes mne tam dolů k mlýnu,

kde klenba olšin objímá

tichounkou zátočinu:

tam v úkrytu si zasednu,

k okénku zraky pozvednu

a poblízku své krásky

zazpívám píseň lásky:

„Slunce již zašlo za horu,

červánky rudě září,

hle, měsíc vyplul od boru

na nebe s jasnou tváří:

kol něho na sta hvězdiček

co světla lásky hoří –

vše ticho, jenom slavíček

v hloub zpěvů svých se noří.

To svaté ticho přírody

do srdce leje lahody,

a srdce, plno lásky,

sladkými zove hlásky:

Opusť, Ó drahá, luzný sen

a vyjdi k hochu svému ven,

mou ukoj touhu žhoucí,

spěj v objetí mé vroucí!

Jedinký pohled oček Tvých,

polibek ústek medových,

vzdech jeden duše Tvojí

mně touhu srdce zhojí.“

Tak roztouženě budu pět

a má kytara bude znět

těch olšin ve výklenku,

až vstoupne ku okénku,

když zpěv můj k Ní se donese,

a zvolna ke mně vyhne se –

pak budem šeptat zticha

o tom, čím srdce vzdychá.

A srdce až se potěší

v milostném štěbetání,

a luna zpola přespěší

svou pouť po hvězdné báni:

pak opatrně vystoupnu

houpavou na lodičku

a k okénku se vyhoupnu

rozkošnou pro hubičku.

A vroucně až si zapřejem

lahodný, libý sníček

a naposledy zahřejem

svých při objetí líček;

pak Ona zavře okénko

a skočí do postýlky,

a já ponesu srdénko

blažené od své milky. –

Jen dál, jen dále, loďko má!

Nes mne tam dolů k mlýnu,

kde klenba olšin objímá

tichounkou zátočinu:

tam v úkrytu si zasednu,

k okénku zraky pozvednu

a na blízku své krásky

zazpívám píseň lásky.