Na loďce do dálky!

Den z jara byl, tak úsměvný, a slunný

jak světice mé azurový zrak!

Juž bílou řekou houpaly se čluny

a v olších parku cvrlikal si pták

svou píseň první, s níž se vrátil z jihu,

když u okna já zavřel rychle knihu

a března krásou ve kraj vyváben,

jak šťastný motýl vylétl jsem ven!

Tam dolů k řece od starobné villy

krok unášel mne řadou sněžných bříz.

Jim ve snítkách juž vrabci švitořili,

a vzduchem vůkol bzučel první hmyz

a slunce zlaté líbalo mne v čelo,

že v hlavě mé to šumělo a vřelo

až divným kouzlem snivé lahody,

líc ovanul mi chládek u vody.

Tu za chvílku pak ve přístavě starém

jsem schůdků zočil řadu kamennou,

a lásky svojí uvítav se s jarem,

žeh ucítil jsem jeho ramenou;

a jaro v srdci, jaro vedle sebe

i v světě vůkol a v té duši nebe,

loď odvázal, a s milkou do ní sed’,

a v širou dál jsme veslovali hned!

V dál, za námi kam s břehů mezi stromy

jen s kostelu se vížek díval zjev,

jen z vesnic sluncem ozářené domy

a role, odkud jásal první zpěv;

v dál, v lesu šerých zatemnělý asyl,

kam březen první anemonky nasil,

kde nikdo z lidí zjev náš netušil,

a nikdo naše blaho nerušil!