Na lodi.

Když na Pontu jsem kročil v loď

a do dálných měl končin jeti,

bych z vlasti prch’ a z krajů těch,

kde hrob mi urval květ mých dětí,

tu chabě noha chvěla se,

jak těžká kdyby pouta vlekla,

a hojná z očí zarudlých

v tvář ubledlou mi slza tekla. –

Pak zazněl zvon, stroj z hloubky vzdech’,

šroub točil se a plavci pěli,

z lan rackové a z rahen všech

v ráz zvedli se a odletěli;

snad na sever, kde oko mé

nad krásou vlasti v duchu žaslo;

a bolestně a zimničně

se v ňadrech teskné srdce třáslo.

Já hořel nitrem zníceným,

a v čele chladl zas i v líci,

a bujných větrů náhlý spor

za prokvetlou mě škubal kštici;

a dole v moři započal

vln náhle vzrostlých skočný tanec –

té bouřné chvíle myslil jsem,

že z vlasti vyhnaný jsem psanec.