NA LODI (II Toť se ví, že kapitán náš,)

Toť se ví, že kapitán náš,

jak ti všichni z cestopisů,

muž je starý, šedobradý,

obr s srdcem dítěte.

Toť se ví, že vyličoval

večer při sklenici čaje

lodní požár, hrůzné bouře,

kterým doved’ čeliti.

Toť se ví, že pod perutí

hrdinné té zkušenosti

jsme se na houpavé půdě

jako doma cítili.

Když jsem vyšel na palubu,

díval jsem se na ty hvězdy:

bílé, třpytné kynout zdály

vznešeným mi úsměvem.

Díval jsem se na ty vody:

černý, kosmatý kýs netvor

v marném vzdoru reptající

v hřívě nese naši loď.

Žene se s ní, hřívou třese,

vztekle hučí – marno, brachu,

však ty víš, co by ti řekl

šedivý náš kapitán!