NA LODI (IX Rád zajdu kouřit svoji cigarettu)

Rád zajdu kouřit svoji cigarettu

v tlum pasažérů chudé třetí třídy,

jenž kol svých ranců, vaků, nůší, lůžek,

u komínů se na palubě pestří.

Vždy scéna táž. Na starém koberci svém

tré Turků sedí; hlavy ovinuty

špinavým šátkem; jeden hryže dýni,

a druhý chodidla a krk si myje

desetkrát za den, třetí zírá tupě

přes moře v prázdno; žádný slova nedí.

Židovka vedle šlehá ostrým zrakem

v pravo i v levo nehýbajíc hlavou

a mechanicky, víc už ze zvyku snad

vlnivé, tlusté, černé vlasy češe.

Dva Řekové tu; hrají v karty, prou se,

šermují prsty, křičí bezohledně,

blýskají očima a třesou hlavou,

že myslím už, že nože tasit budou –

pak hrají dále. Sousedé si toho

nevšimnou ani, jak tu všichni vůbec

kol sebe bez zraku a sluchu chodí.

Tam na lavičce vyhaslým svým zrakem

vábí a chytá každý pohled, úsměv

promenujících kolem důstojníků

chantantu hvězda sešlá, jíž z dob slávy

jen žluté atlasové šaty zbyly

a klobouk à la Rembrandt s pérem pštrosím

a slunečník, jímž vyzývavě ryje

do podlahy, a nabarvené vlasy.

Zde mužíků pár kolem samovaru.

Čaj pijí stále, rozlámou si cukr

na drobné kousky, spořivě si kladou

pro celý stakan mezi bílé zuby

ten kousek jeden, mluví při tom tiše

a bystře, moudře dívají se kolem

tím klidným modrým sympatickým zrakem.

O zábradlí se opřev, zírá v moře

vojáček prostý – Ukrajiny syn snad –

protáhlou smutnou dumu notuje si

a pohybuje ostříhanou hlavou.

Arménů shluk tu čilých, nepokojných;

jak rtuť se točí, hlasitě se smějí,

až v černých vousech zuby se jim svítí;

i starý Arab v bílém plášti sedí

tu jako socha; Tatar s liščím zrakem

a svislým knírem – – a loď pluje, pluje

s tím pestrým kosmem nesouc všecky k cíli.

I dívám se v ty různé obličeje

a zachycuji trosky cizích řečí

a z pohledů a gest na smysl soudím.

A maně v duchu spřádám si k těm zjevům

pohnutky cesty, různé historie

zašlého žití, kreslím si jich domov,

rodiny jejich – co dým cigaretty

se zlatým vzduchem jak sen rozeplývá.

A bolestně mě vždycky k srdci píchne,

když černovousý, štíhlý, krásný Čerkes

se z obchůzky po lodi v tlum ten vrací

mdle jiskrnaté oči přivíraje,

neb on – ó mladosti mé romantiko! –

vnuk reků Puškina a Lermontova,

vak vleče s sebou, prodává tu šátky

nachové barvy, ubrusy a šerpy,

kam zlatou nití květy, ornamenty

tkají teď čerkeské ty krasavice –

a nutí, smlouvá, přísahá a kleje,

že s němým úžasem mu naslouchají

Hebrejci šedí, plaší konkurenti,

a vaků svých se ani neodváží

otevřít tady – – bědná romantiko!