NA LODI (VII EUPATORIA)

Ten kus Orientu leží

drahně let již ve snech mojich –

poznávám vše: bílé domy,

zelené ty kupole,

minarety nad mečetou,

světlošedé shluky oliv,

vysoké zdi starých zahrad,

mlčenlivé ulice,

i ten záliv slunný měkký,

modrý, jako luzný zázrak,

s hejny racků, starou lodí,

čluny, plujícími k nám –

poznávám to: v onom domě

žila dívka krasavice,

bílá, jasná jako měsíc,

když svůj závoj odkryla –

odkryla jej v starém sadě

pod tichými olivami – –

ano, ano, tak to znělo

v dávné staré povídce...

– Potom v jednu tmavou půlnoc

odrazil člun ode břehu

se zašitým chvějným plátnem,

s nemluvnými eunuchy...

Ráno bylo moře luzné,

měkké, modré jako zázrak –

léta, léta znám ty kraje

ze smutné té povídky...