Na lodi vyhoštěnců.

Složiv ruce, svěsiv čelo,

opřev záda o stožár

zadíval se neveselo

ve vody a větru svár.

„Stupte, pane, v podpalubí!

škaredí se mořský lán,“

prál mu, bílé jevě zuby

v sivé líci, kapitán.

„„Od vlasti mne bujným skokem

loď ta vrhla tisíc mil;

dovolte, bych aspoň okem

chvilku tam se navrátil.

Dovolte, bych páru bílou

měnil v rodné chaty dým,

z obláčků tkal žínku milou,

drahé dítko – hrál si s ním!““

„Marné lkání! – Slza Vaše

v moři bezdném zaniká.

Hleďte sebe! Loď hle! naše

již se s bouří potýká!“

„„Však jsem zažil horší bouři,

slyšel hřmění pušek, děl,

nad námi kdy v ohni, kouři

prapor volnosti se rděl.

Svobody se koráb svatý

ztroskotal mi pod nohou.

Což teď život s bídou spjatý,

pod bezdušnou oblohou?! – ““

„Času skříň je léků plna,

v duši vrátí mír i jas.

Však již pojďte! Již nám vlna

pěnou vroubí vous i vlas!“

„„Nech mi slinou tváře líčí,

do nichž plval celý svět!““

„Ráhno skřípá – lano syčí –

vzpychne bouř co nevidět!“

„„Sykot lan a sykot lidí,

sykot, posměch se všech stran,

s jeviště se herec klidí

blátem hanby znamenán.

Ztřeštěnec – chtěl v řádu skály

vztýčit nové znamení,

ve štítu měl ideály,

máchal mečem nadšení.

Volnost, lidskost, pravda byla

heslem jeho bláznovským –

Oj, rci bláznu, dobo shnilá,

tvým co znakem, – heslem tvým?““

„Hleďte sem!“ dí patron lodě

s trpkým na rtech úsměvem,

prstem okazuje k vodě,

nad obrovské vlny lem.

Bílé ptáče na hřebenu

zpěněném se zamihlo,

však již s hůry lačno plenu

oko zlé je postihlo...

Zaťav pěstě, schmuřiv čelo,

opřev hlavu o stožár,

hledí psanec neveselo

ve vody a větru svár,

jak tam dravec mračné výše

v černých křídel rozpjetí

krví v bílou pěnu píše

divé heslo století.