NA LODI (XI Sestárlá a zbičovaná)

Sestárlá a zbičovaná

zasmušilá eremitka

vyšla z temna skrýše svojí,

z pozemského očistce:

duše moje sedí v zraku.

Miluje ty hravé vlny,

bílé slunce, dálný obzor,

nekonečnou oblohu –

A to teplé světlo proudí

dolů, v temnou skrýši její,

ozařuje, vyzlacuje

mučidla tam příšerná,

skrvácené, uzlovaté

biče starých upomínek,

skřipce marných tuch a přání,

lůžko hoře kamenné,

hubenou a zasmušilou

bezeslovnou Resignaci,

jež té eremitce mojí

hospodaří řadu let...