NA LODI (XII SEVASTOPOL)

K večeru bylo. Stále zřetelněji

se jevil Sevastopol v metě dráhy,

církve a domy v modrou výši spějí

a vstává kraj kol vyprahlý a nahý.

Jasní se barvy. Střechy zelenavé,

bělounký boulevard, světlých oken řady,

tvrz šedivá, z níž civí střílny tmavé,

i kolem lázní nakupené sady

i stožáry a komíny a lodě,

hráz přístavní – vše v harmonické spleti

roste a roste a po bouřné vodě

se zdá nás vítat, naproti nám spěti.

Klikatým jazykem se vine moře

hluboko v zemi; kolem vystoupají

po bocích kopců drobné domky spoře

a ve výši se těsnit, růsti zdají.

Jsou bílé, nové. Čas měl sotva času,

by krovů plech patinou potáh svojí.

Však místy v moderní se týčí krásu

ruiny černé. Staré zdi tu stojí

osmáhlé ohněm, děly roztřískané.

Máť příroda tu dissonanci tlumí:

je břečťan kryje, svlačec, víno plané

i sosna červená nad nimi šumí.

– Když vjížděli jsme v přístav, potápělo

se rudé slunce daleko kdes v moři:

jak výpar krve vzduchem světlo chvělo,

a voda kolem nás jen krví hoří,

a červený svit hrál na bílých domech,

ruměnil střechy, do země se vpíjel,

na oknech blýskal v zkrvácených lomech,

když parník náš je v chůzi volné míjel.

Kol kasáren jsme pluli. Kolem chmurných

železných lodí. Všude ticho bylo.

Zem zahalila do barev se zpurných,

zhas’ slunce lesk. Tu shůry zazářilo

krvavé chvění. Klenba nebes plála,

v ni Malakov čněl roveň černé lebi –

kdys vpitou krev zem zvolna vydýchala

a v líc ji vrhla mlčícímu nebi.