NA LODI (XIII Tma... Sto medvědů se sápe,)

Tma... Sto medvědů se sápe,

vytrvalých černých potvor,

na loď naši – – bozi, jak se

zmítá bědná skořápka!

Skučí, vyjí, syčí, supou,

řvou a těžce oddychují;

ustrašená loď jim marně

zniká v neprůhlednou tmu.

Chvíli běží s námi v kroku –

náhle vzepnou se a vztekle

bouchnou nemotorným tělem

lodi v bok, až zapraská,

padnou zpět a převalí se,

pěna vzletí z tlamy jejich

přes zábradlí... vzchopují se,

zas ten strašný náraz v bok!

A ten chumel letí, supá,

skučí, válí se a vzpíná,

sápe se k nám – – děsná smečka,

pekelný to ryk a řev!

Časem některý ten netvor

položí se pod příď lodi,

vyzdvihne ji na svém hřbetě,

skočí, nechá klesnouti –

časem vyhoupnou se na ni

s prava, leva – šklebí tlamy

na palubu – bestie ty

tropí tu svůj hrubý vtip!

S hora padá trochu světla

se stožární žluté lampy –

i to světlo zdá se strach mít,

bliká tam a třese se!

Vysoko a vysoko tam

září četné bílé hvězdy –

k nám však hledí necitelně

mrazivými pohledy! – –

Bozi moji, neznám strachu –

přijde-li však zde má chvíle,

přispějte, bych jako dítě

hrůzou marně nekřičel!