NA LODI (XIV Bylo po všem – všemu konec...)

Bylo po všem – všemu konec...

Jak to bylo, nevím ani.

Potvory as v jedné chvíli

rozmačkaly naši loď.

S řevem odběhly si v dálku,

potom bylo ticho, ticho...

A v tom tichu, vím, jak plul jsem

na znak leže na vodě.

Víčka těžce přivírala

unavené oči moje,

v bezevládných údech stála

studená a stuhlá krev.

Ale cítil jsem, znal všecko;

– to je konec – myslil jsem si

s klidným fatalismem Turka,

– konec všemu na věky...

Voda houpala mnou, vlnky

s tleskotem se rozbíjely

o mé tělo – a já cítil,

že jak azur modré jsou.

Slizké medusy se tiskly

k šíji, zádům, nohám, rukám,

chvilkou ryba švihla o mě,

já však sebou nepohnul.

– To je konec... konec... konec...

myslil jsem si, skanduje si

tato slova hlasně v duši

podle kolíbání vln...

Na to ohromný rak jakýs

tvrdý černý – cítil jsem to –

hrobník moře, stisk’ mi rámě

ozubeným klepetem,

táh’ mě dolů jaksi líně

(cítil jsem: jen z povinnosti),

bouřili jsme vrstvy vodní,

a ten šumot slyšel jsem.

Vlek mě spletí stromů, křovin,

fantastické listy jejich

zachvěly se, ssedlé bahno

splývalo s nich třesavě.

Vlek mě níže – náhle náraz –

pískot – hřmot – a kdosi křičí

rázem otevřel jsem oči –

zlatý vzduch – já vyhled ven:

– – – – Jalta! Jalta!...