Na lodi.

Sám jedu tiší – loďka moje malá

se houpá, jakby ve hluboký sen

mne zkolébati, uspati si přála.

V červáncích posledních již hasne den.

Tak snivě, teskně tichá řeka šumí,

jak rozpoměla by se na svůj žal;

i večerem jdou těžké, trudné dumy

jak poutník mdlý, jenž rád by odpočal.

A bůh ví sám, kam srdce moje stůně,

co myslím si a nač si vzpomínám,

co hledám dole, zíraje v ty tůně,

a naslouchaje šeptu vln a hrám.

Já toužím jen, abych již nikdy více

nemusil vkročit na tu hořkou zem,

leč aby vlny tajně hlaholíce

mne uspávaly na dně hlubokém.

A bez moci by přese mne se valil

ten žití znoj, nevěda o mne víc,

a srdce mé, jež svět svým jedem skalil,

proud smýval, v mrtvou líbaje mne líc.