NA LODI.

V neurčitém kruhu splýval

s oblohou můj obzor šírý,

obléval jej světla příval,

neměl mezí, neměl míry,

A já chtěl jej změřit přece,

zbádat na délku i v šíři...

Nyní vím, že pluji v řece,

voda proudí kol a víří.

Sešel rok se s mnohým rokem,

vím, co věděti jsem prahnul,

obzor nyní měřím krokem,

jejž jsem zrakem neobsáhnul.

Země má jde na kraj lodi –

stroje hučí, komín dýmá –

divný brach loď proudy vodí,

nad kormidlem stojí zpříma.

Tváře bez masa, leb holá,

z důlků janské mušky svítí,

časem bez hlasu jen zvolá –

přes palubu trup se řítí.

Otec můj šel za tím hlasem,

loď se ani nezachvěla –

kdo byl osením, je klasem,

matička má zšedivěla.

Horkou hlavu skládám v dlaně,

na vodě se vlny honí;

v zamyšlení zírám na ně –

kdo se k mojí hlavě kloní?

Ach, vy dítě čistých zraků,

víte, kam ty vlny plynou?

V moři, kde jsou hroby vraků,

víte, že ty vlny zhynou?

Chvějete se? Blíže ke mně,

ruku oviňte kol pasu,

duše má buď pevná země

vaší noze v moři času!

Nehleďte v ty kalné vlny,

nezřete, kam plynou v dáli –

hleďte, čím mé oči plny,

zřete, čím mé zraky vzplály!

Široký můj obzor z mládí

po čem jsem kdy marně toužil...

Řeku brázdí lodní kola –

dejte mně v své oči zříti:

bez hlasu až vůdce zvolá,

trupy dva se do vln sřítí...