NA LORETĚ.

Jdu hájem jako myšlénkami,

strom každý jiný jak ta přání...

vrch stoupá; smrček smaragdový

sem tam svou sněť až k zemi sklání,

a růže – rozkoš oka mého,

cos tají v sobě nábožného

na Loretě.

Bor s doubím listnatým se střídá –

chrám němý s jiným, plným vzdechů,

však kdo chce poznat božstva blízkosť,

ať míří mezi břízy v spěchu,

jež pokojně tu, v míru sídlí

jak andělové bělokřídlí

na Loretě.

Ty štíhlé mramorové sloupky

bříz vysokých svou bělí svítí,

a v klenbě snivě zelenavé

šum něžný neustává zníti;

to modlitba je, lásky chvění

a nejtklivější roztoužení

na Loretě.

Toť bájka ze stříbra je tkaná,

toť pohádečka z bílé záře,

již šeptaly mi chvějné lístky,

mně, utonulé v třpytné páře,

kdy hlava zpita, rozesnělá,

zda bdí či dřímá, nevěděla –

na Loretě.

Já chtěla bych vám opakovať

tu pohádku, však melodie

mé písně není jemna dosti,

ta jenom v listech bříz se kryje

a bohu milým zvučí díkem –

tam pod omšeným kostelíkem

na Loretě.