Na louce.

Lesníkův mládenec a pojezdného dcera

na louce potkali se za večera,

on k hvozdu šel, s ním ohař lesklé srsti,

a ona domů, kvítí nesouc v hrsti.

Ač znali se juž oba hezkou chvíli,

přec posaváde spolu nemluvili,

dnes ponejprv; aj, náhoda to věru,

dnes ponejprv a k tomu při večeru.

I pozdravil: „Tak samotna dnes, slečno?“ –

„Vždyť u nás v polích není nebezpečno,

má sestra, dítě, churavou se cítí,

tož k potěše jí nesu luční kvítí.

Ta dobrá z toho věnečky si plete.“ –

„Je chladno večer, slečno, nastydnete,“ –

„Však nezdržím se déle“... „Čeká kdosi?“ –

„Kdož čekal by? však luh jest již pln rosy!“ –

„Snad měl bych ke dvorci až jíti s Vámi,

je temno v aleji tam pod lipami...“

„Ach děkuji“... leč nedořekla, maně

juž po levé jí dvorně kráčí straně.

Řeč plyne dál; již bystřinou se proudí,

leč dívka, bůh ví kde as myslí bloudí,

jen ostýchavě odpovědi dává

a kvítí nevědomky oškubává.

Až blízko dvorce, pod kvetoucím hlohem

si teprv s rukou dáním řekli s Bohem,

a domů kvapí dívka, líčko plane,

a dává sestře – kvítí otrhané.

Leč za to – div divoucí! zda kdo tuší,

že lásky čárný luh jí kvete v duši,

že ve snu celý svět jí kytkou voní,

v níž on je skryt a ke rtům se jí kloní.