Na loutnu.

O vnoř ruku bílou

již v loutnu jemných strun,

a zpívej nápěv starý,

jenž sladkých smutků pln.

O dívce zpívej krásné,

jež snivý měla hled –

a úsměv jako růže –

leč srdce, – chlad a led.

O dívce zpívej krásné,

jíž bledý hoch měl rád,

měl srdce oheň jeden –

a krásný byl a mlád.

O dívce zpívej krásné,

o hochu pověsti –

o dívky zradě bídné,

a jeho bolesti.

Proč v struny bít se zdráháš,

proč v zraku vlhký svit?! – –

Ach, vím – přec toho hocha

ti začlo líto být!