Na lože Tě neduh upoutal...

Na lože Tě neduh upoutal,

žhoucím ohněm hlavinka Ti plála,

ústečka, když u Tebe jsem stál,

linduščiným hlasem jemně lkala:

„Ach, mne bolí, bolí hlavička,

čílko pálí, rozskočit’ se může!“ –

Líbal jsem Tě vroucně na líčka:

„Dáme lík!“... „Ne, tatínku, dej růže!“

Tys měla růže tak ráda!

Dvé jsem přines’ darem posledních:

polou růže, polou ještě pučky,

tvářinky Tvé jemný zjasnil smích,

do malé když vzala jsi je ručky;

zlíbalas je, dala tiše zpět,

malé tvářky zrudly ještě více,

a zas hlasem jemným šeptal ret:

„Tam je, tatínku, vlož, do sklenice!“...

Tys měla růže tak ráda.

Prchal čas, až, o té chvíle běd,

jež mé žití neodolně drtí! –

zřel jsem němou hrůzou rozechvět

kol Tvých rtíků políbení smrti;

na líčkách, když k postýlce jsem klek,

vzplály růže jako ondy v štěstí,

anděla to vroucí polibek,

jenž Tě blažen do nebe měl nésti...

Tys měla růže Tak ráda!

A když s rakví přišli, o ten bol!

růže v ručky, k srdéčku Ti dali,

k hlavám, k nohám, růže kol a kol,

všude květ Tvůj vyvolený stlali,

a když já Ti v posled na hruď pad’,

staré srdce sevřelo se úže,

z krve své jsem všecky, všecky snad

lásky blaha sronil Tobě růže. –

Tys měla růže tak ráda.