Na lunu.

Luno jasná, družko milá,

Zastav běhy své,

Pohleď na mne s výše svojí,

A slyš hlasy mé.

Tobě svěřím srdce svého

Tajnost nejdražší,

Tobě zjevím duše svojí

City nejblažší.

Znáš-li hocha, jenž tam často

V háji sedívá,

Okem jasným, duchaplným,

K nebi hledívá?

K němu plyne touha moje,

On je blaho mé;

Jej mé srdce láskou vroucí

Věrně miluje.

Neví on však o mé lásce

Aniž o ní zví,

Jenom tobě, drahá moje,

Zjevila jsem ji.

Plyň tam k němu, plyň do háje,

Luno tichounká!

Celuj tam jej v čelo jasné,

Družko milounká!

Naplň mírem srdce jeho,

Luno citlivá,

O mé ale k němu lásce

Buď mlčenlivá!

Ne aby si snad vodince

Něco svěřila;

Vodinka by svým bubláním

Všechno zradila.

Ani vánek rychlý nesmí

O tom zvěděti,

Ten by jistě také nemoh’

Tiše mlčeti.

Háječku by to vyjevil,

Veskrz když by vál,

Ba snad by každému stromku

O tom povídal;

Stromeček pak by to ptáčku

Zase šepotal,

A ten by to miláčkovi

Všechno klevetal.

On pak nesmí o mé lásce

Nikdy zvěděti,

Miluji ho, budu ale

Věčně mlčeti.