NA LUSKÁCH.

V poli u Polášků

zrají bujné lusky

plny sladkých hrášků –

Sotva večernice

spustí zlaté kštice

přes chodníček úzký –

kdosi chodí na ně.

Není to však laně:

z jedlového chvojí

vykročit se bojí –

Nechodí to jelen –:

byl by dávno střelen –

Je to milých párka:

Poláškova Barka,

od souseda Jašek –

těm zachutnal hrášek.

Barko, Barko, lusk mi dej,

z lusku aspoň hrášek,

u kupce je výprodej,

půjdu pro damašek,

koupím ti ho kus –

hubičku-li přidáš,

za mne-li se vydáš –

koupím plný vůz.

Jašku, milý Jašku,

s prázdnem jdi,

bez sladkých se hrášků

obejdi;

chceš-li zobkat, dám ti pšenky,

vyprosím jí od maměnky,

nasypu ti do slaměnky –

bez hubiček Jašku,

jen se obejdi!

Dobře se s měsíčkem

do páru hodíme,

ubledlí oba dva

celý den bloudíme.

Večer však oba dva

plni jsme radosti,

já tady na zemi,

on v nebes výsosti.

On, že jej roje hvězd

se všech stran obtočí,

já: že smím tobě zřít,

Baruško, do očí.

Jenom si nemysli, synečku,

že jsi sám –

vidíš tu zelenou horečku,

plna je červených kvítečků;

jenom si pomysli, synečku,

tolik mám,

co v hoře pupenců –

na výběr mládenců.

Rozvila se louka mladá,

v zeleň bujnou, vonný květ,

pod ostrou však kosou svadá

a s ní krásy celý svět.

Aj, tou kosou, ostrou kosou,

děvče, tvá je nevěra,

a tou loukou s květy, rosou

zklamaná má důvěra.

Znám jednoho synka:

voní z dálky nad fialky,

voní mi jak mateřinka.

Švarný je jak břízka,

dlaň má tvrdou, mysl hrdou –

stýská se mi po něm, stýská.

Stříbrný pramének blýská

na nivě zelené –

oh, což se srdéčku stýská,

kdykoliv vzpomene,

v tvých že oček hloubky tmavé

nesmím patřit v touze žhavé,

jak zírá kalina nízká

v jasný proud pramene.

V smíchu se pramének lije

do trávy zelené –

srdce mé žalostně bije,

kdykoliv vzpomene,

z úst že růžového kvítí

nesmím rosu lásky píti,

vláhu jak sokolík pije

z lesního pramene.

Vyrostl mi hrášek

na poli –

přiletají k němu

sokoli,

jeden černých zraků

zobkal za soumraku,

bránila jsem, zakřikla jsem

nevolí.

Vyrostl mi hrášek

do pasu –

mívám z něho kvítek

ve vlasu,

darmo pyšný klouček

prosí za klobouček

z drobných kvítků malou kytku

v okrasu.

Vyrostly mi v hrášku

luštiny,

sbíhají se chlapci

z dědiny,

darmo! žádný z hochů

nedostane trochu

ba ni hrášku – ty jen, Jašku,

jediný!

Dokud bude vonět, kvésti

rozmarina,

nemá k oltáři mne vésti

žádná jiná.

Dokud slunce na blankytu

svítit bude,

budeš vladařem mých citů

vždy a všude.

Zatoč se, má milá, do kola,

zatoč se, má milá, do kolečka,

dokud tě máti nevolá

z kola ven do pole, do polečka.

Zatoč se, milá, ještě ráz,

zatoč se, má milá, po dvakráte –

koupím ti v krmaš vína máz,

o pouti marcipán za dva zlaté.

Zatoč se, milá, naposled,

zatoč se, má milá, na posledy,

peréčko uvij – samý květ:

v neděli přijdu k vám na ohledy.

Budu pěstit na zahrádce

nejen růži, konvalinku,

sedmikrásky, nezabudky,

ale také rozmarinku.

Rozmarinka pěkný kvítek

se zelenou ratolestí:

šťastný synek, šťastná dívka,

šťastně-li ji povypěstí.

Rozmarinku libovonnou

také sobě vypěstíme,

propletem jí vlásky moje,

klobouček tvůj ozdobíme.

Navijeme vonných kytek

starosvatu, starosvatce,

všechněm milým svatebníkům

i upřímné kamarádce.

Chystejte, matičko, peří do výbavy –

jedou koníčky sem, vlá jim pentle s hlavy.

Jedou koníčky k nám, vezou vzácné hosty –

nebude se zdát jim domeček náš prostý?

Jedou koníčky k nám, už se zastavily,

ach, matičko milá, slézá to můj milý.

Přišel, matičko, mne prosit za ženičku,

a vy přidáte mu ještě jalovičku.

Viďte, matičko má, že mne ráda vdáte,

výbavu už dávno uchystanou máte.

Provdáte mne ráda, nač byste mě měla?

Vezte, koníčky, mě s milým do kostela.

Mraku, nezacláněj

mojí lucerničky,

musím posvítiti

milým na chodníčky,

aby neklopýtli

přes kořeny stromů,

aby milý milou

šťastně doved domů.

Chodníčkem se vedou

přivinuti úže

jak v svatební kytce

k rozmarinu růže,

paž objímá paži

a na žhavá ústa

sladkých políbení

padá sprcha hustá.

Mraku, nezacláněj

lucerničky mojí,

bych posvítil milým

do vonného chvojí,

aby neklopýtli

přes kořeny stromů,

aby v poctivosti

vrátili se domů.