Na lýru.

Ve starém hradě otců slavných

vyznělá visí lýra má,

pod ní o časech lepších, dávných

můj svobodný duch rozjímá.

A jak tu prázdno, kamjenkoli

mé smutné oko zalétá!

Ó nevíš, jak mne srdce bolí,

ty lýro moje prokletá!

Chceš pěti lásku, roztoužení

a sladkou milost, krásu děv,

kde každý zvuk se na vzdech mění,

kde místo květů voní krev,

kde trní hanby na korunu

se novou pro nás zaplétá?

Rač strhám každou tvoji strunu,

ty lýro moje prokletá!

Chceš přehlušeti sten a bídu,

a Faraonů slavit hřích?

A znectěná v zbabělců klidu

si z toho tropit ještě smích?

Ne! mezi námi místa vděčně

nenajde bídná duše ta!

Buď pomstu pěj neb zmlkni věčně,

ty lýro moje prokletá!

Ó chtěl bych napnout struny tvoje

na luky divé, vražedné,

by probodnul vždy prsa dvoje,

kam jediný šíp zaletne.

Tak ažby s tebe první střela

zvučela, letíc do světa,

pak nejlepší bys píseň pěla,

ty lýro moje prokletá!

Oh, jestli kdy své duše vznětem

se vmísíš v zrádné hymny sluh,

pak před celým tě zapru světem,

a ne-li, ať mne zapře bůh!

Až zavzní volnosti zpěv všude,

ať z tebe bouří odveta!

Nechť poslední tvůj zpěv to bude,

ty lýro moje prokletá!