NA LYSÉ.

Na Lysé stojím.

Hluboko pode mnou pění se Ostravice,

v dálku jež hukotně pádí a šumí,

jakoby v odboji, vzdoru,

jakoby v nezkrotné záští a hněvu

chvátala k pomstě...

Na Lysé stojím, ponořen v dumy.

Kolem mé hlavy

oblaka ponurá, mlčenlivá

do dálky táhnou – –

do dálky širé, do dálky němé, přes města valná,

přes vísky tiché, přes luhy snivé, k severu dál,

oko mé za nimi, za nimi, za nimi letí – –

a mojí duší hluboký proniká žal!

Hluboký smutek, hluboký smutek a hoře,

nezkrotné záští, nenávist, urputný vzdor! – –

Vidíš ta města? –

Kamkoliv šine se zor,

jedno vše jařmo!

Přede mnou k severu, na jihu za mnou,

jeden vše útisk a vzlyk,

k západu na levo, k východu v pravo,

váda a křik – – –

Vidíš ta města? –

Žaláře vidím, pouta zřím na rukou bědných,

okovy na srdcích, na duších násilí děs,

vůli zřím zdeptanou, národa zářivou hvězdu

v močálech kdes – – –

Vidíš ty kraje? –

Hodnota člověka v smrduté veteše spolku,

a jako nevěstka prodejná, hříšná,

Svoboda na poduškách

válí se líně – –

Zmučený, zjařmený národ,

přibitý na kříž, jenž s temene Lysé

k nebi se ponuře vzpíná,

jako to hoře, jako ty vzlyky a vzdechy

národa mého – – –

Nebesa, neslyšíte? – – – –

Na Lysé u kříže stojím.

Z nesmírné, závratné výše

oko mé ponuře do dálky, do dálky letí

a kolem hlavy mé chmurně a tiše

oblaka v dálku zřím spěti –

smutky mé duše, hoře mé, hluboký žal,

nezkrotné záští, nenávist, urputný vzdor

oblaka do dálky nesou,

poslové chmurní!

Slyšíš jich hlas? –

Ticho kol, ticho! Jen hluboko pode mnou Ostravice

šumí a hučí a pádí

v nezkrotném vzdoru a záští

v krajiny smutné – –

Ticho kol, ticho! – A kolem mé hlavy

oblaka temná a smutná,

poslové ponuří, chmurní,

do dálky letí – – –