Na Mamoníka, jenž sy bábu za manželku vzal.

Řekni mi, nešťastný bloude!

Co jsy myslil, co jsy ďál?

Žes tu starou Meluzynu

Za manželku sobě vzal?

Což tě ten pekelný mamon

Tak náramně oslepil,

Žes takovou černou známku

Na čelo sy přilepil?

Což pak z toho máš? co z jejich

Peněz, klenot, nábytku?

Z jejích statků, rolí, lesů,

Vesnic, dvorů, dobytků?

Sotva že v jejím palácu

Hlavu lijavcy skreješ,

A v polívce plesnivého

Kousek chleba zažiješ!

Onať jako černý kocour

Pořád na truhle sedí;

Na každý groš, který vydá,

Desetkrát mračně hledí.

Suché kuchařce do hrnku

Hrách po hráchu počítá;

A pro stýblo sena, slámy

Bouří jako saň litá.

Vlastnímu tělu nepřejíc,

Jak pak bude jiným přát?

Pro své špinavé lakomství

Celý rok nemůže spát!

O půl nocy leze z lože,

Břinká klíči po schodech,

Budíc k prácy nedá sobě,

Ani jinému oddech!

Bliknešli na které děvče,

Jest tě v stavu uškrtit,

A vejdešli do hospody,

Nechce domů tě pustit.

V vichru, v sněhu, v dešti, v blátě

Nechá u vrat tebe stát,

Předceli se doburcuješ,

Její dráp ti nedá spát!

Co máš tedy z jejích peněz?

Nemusýš se trmácet?

Nemusý tvé bledé tváře

Pro kus chleba krvácet?

Nemusýš předc v jaře, v podzym

Ve pluh, do volů bouchat?

A doma – o blaženosti! – –

Starou babu poslouchat?

Ty sys, milý mamoníku!

Řádně nalil za střevíc;

A z té mučírny teď tobě

Žádný nepomůže víc!

Takovému špekulantu

Ale dobře se stává!

Brachu! tyli jsy měl rozum,

Tak ho každá husa má!