NA MANON LESCAUT.

Vy nebezpečně jste krásná

a lehkomyslná stejně!

Na věčnost přestane myslet,

kdo Vaším půvabem schvácen,

a přece jste štěstím!

Jste věru štěstím i tehdy,

když bolest vzbudíte žhavou

v tom srdci zblázněném touhou,

jež zpíjí se Vámi,

neb Vámi podmanil život

sny všechny mé lásce!

Zda víte, kolikrát marně

jsem znova milovat zkoušel,

však zklamán pokusem svojím,

k Vám opět vždy se zas vrátil,

vždy smuten nežli dřív více

a vždy více žízniv!

A Vás já nebudu míti!

Byl jiný miláčkem štěstí.

Já marně smíření hledám

pro rozpor vzbuzené touhy,

pro nesouzvuk citů

jak rým pro svou píseň!

Vy očekáváte, drama

že odehrávat se bude

půl v skocích veseloherních,

půl v pósách koketně smutných

a skončí vše dobře.

Ne! Odehrálo se dávno

juž nikým nezřeno ve mně,

má trpká zkušenost silná

jen vážných citů zná hovor

Vám nechápatelný.

Však krásnou dále jste, svůdnou,

a tajně vždy budu toužit

Vás ve své náruči míti,

dle snu svého lepší,

než jak jsem Vás poznal!