NA MARÁCH.

Den jarní byl a svitu plný

a v kraj dech jara svěže vál

a v tmavou dál

se ztrácely hor modrých vlny

a ptáci pěli v hájů šeři,

a jejich nápěv duší táh’ –

co u hřbitovních, černých dveří

ty’s, matko, spala na marách.

A nevím proč, já nezřel ani

tu záři kol a nezřel jsem,

jak nad lesem

k nám táhne jara čisté vání.

Já neviděl v té dáli širé

ni svit – a já jen k srdci sáh’,

já slyšel jen to „Dies irae“,

jen tebe zřel jsem na marách.

A mně to rvalo duši, v čele

to hučelo a lkalo, v ráz

jak ostrý mráz

cos létlo jím a zkrvavělé

mé oči plály, zoufající

já potácel se v těžkých snách –

a jen s tím trpkým tahem v líci

dál stín tvůj dřímal na marách.