Na Marynu.

O bych, teď okoms myslila,

Moh zvědět, milá, otobě!

O bys tak pomně tesknila,

Jak já tu teskním potobě.

Ach! smutku mhou ta dědina

Mé oči stále přikrývá;

Kde má se svítí Maryna,

Tam srdce mé se zabývá.

Můj žel tu běží polese,

A vhluchém mizý bukoví.

Kdož má jí slova zanese,

A to, co čiji, vypoví?

Ty, co sy tiše províval

Ty duby, lípy, jeseny,

A naších libě chladíval

Tam sloučených ust plameny;

Hleď, milý Zefirečku! jen

Jí pošepnouti doucha,

Že, teskně poní, den co den,

Jsem bezní tělo bezducha.

On letí!... však co kdyby měl

Ten lehkovážník, zabory,

Snad zapomenuv namůj žel,

Kdes zavaditi u Flory?

Ty budeš, tichý potoku!

Mé prosbě jistě věrnější;

A doneseš ji vposkoku

Mé milé nejrozmilejší.

Nechť tam tvé vody, kde se dmou,

Jí vucho libě zahučí,

A upřímnou jí lásku mou

Y srdce věrné zaručí.

Tam, kde tě kryje kalina,

Má natebe se zasměje,

Se vtobě zhlídnouc, Maryna,

A bílé líce umeje.

O tichý, milý potoku!

Tvé já ti štěstí závidím;

Ty vmilém vidíš poskoku,

Co já chtě vidět, nevidím.

Tys šťastný!... však co prospěje,

Že tam se mile rozliješ,

Kde má se svítí naděje?

Ty, čeho nemám, nečiješ.