NA MATČINĚ ROVĚ.

Zemřela matka v žalu a stesku –

matičko drahá, jak se to spí?

Neb co je rosa květnému lesku,

vláha i rosa zemřela s ní.

Ach, měla rosy, měla jí třeba

dceruška – růže, poupě i květ,

mnoho jí pláče, nedosti chleba,

šla tedy s pláčem v daleký svět.

Volali na ni mladí i staří:

„Pojď, růže, zjasni nebeský hled,

utřem ti kapky s kvetoucích tváří,

dej nám jich sladký zlíbati med!“

Líbal ji jeden s hlaďounkou lící,

líbal jí oko, z červánků ret,

a tu se zdálo, co lehko říci,

že sňali ráj v hru mladistvých let.

A tu se zdálo, lehko co věřit:

luna i hvězdy tkaly jim sen,

krásný ten svět jich ráj nemoh’ změřit,

byl to pln vůně májový den.

A tu se zdálo, těžko co bývá:

sen jich že nemá probuzení,

že dokud růži slavíček zpívá,

jaro je věčné, bez znavení.

A tu se stalo, jak v té pohádce,

že se to všecko rozplynulo,

a že co na rtech zulíbal sladce,

vzdechů se z nich pak vyřinulo.

A tu se stalo, často co bývá:

bez rosy růže, pustý byl svět,

a co se slzí zoufale skrývá,

vyteklo na tvář z pramene běd.

A kde si lehla, bez klidu spala,

a kde se kryla, hrozný byl krov, –

bloudila světem, hledala, štkala,

až našla matku a její rov.

A na rov klesla schýlená růže –

„Matičko drahá, poslyš můj žal,

srdce by ztichlo, ale nemůže,

žádná tu kapka, hrozný tu pal!“

A co nenašla v celičkém světě –

matičky rov jak poduška změk’,

kapala rosa jak v teplém letě,

a noci spánek do očí tek’.

A černým stínům zamknuty brány –

zamklo je k matce povzdechnutí,

matčiny prsty zavřely rány –

ach, kdo by přál jí procitnutí?