Na melodii neznámé písně.

Ty tony duši rozrývají maně,

a pohádka to promrskaná dost.

– Já o jedné jen sníval karavaně,

a na poušti se bělá její kost –!

Je vzdálena a cesty neznámy mi.

Jen písek zříš, když hledíš do dáli!

A slunce líbá rety žíznivými

ty, kteří kostrou nyní zůstali...

A při rozmarném paprsků těch tanci

teď vzpomínám, co žilo v kostrách těch.

Jich táhlou vzpomínám já na romanci,

jich hořký smích a galantní jich vzdech.

Ty tony duši rozrývají maně,

a pohádka to promrskaná dost.

– Já o jedné jen sníval karavaně,

a na poušti se bělá její kost –!