Na měsíc.

Ticho – světlo do kola;

s hůry měsíc plápolá

jako lebka – svit má hebký,

a kdo zvětralé té lebky

k životu se dovolá?

Já s tou lunou – jen my dva.

Naše líc tak ledová,

chvějeme se jak dva listy.

Nahoře svit bílý, čistý,

u mne tma jen hrobová.

Co nás k sobě poutá tak?

Naše dráha – jeden mrak,

hvězdy – touhy – v dálce svítí,

slunce – lásku – nelze zříti,

plujeme jak zbylý vrak.

Sestro luno – naše líc

v zem se kloní; za tisíc

let se budeš ještě chvěti,

těšit básníky a děti,

však mne nebude tu víc.

Za tisíce ještě let

skvít se budeš – bílý květ.

Ale posvátné mé snahy

na konci tvé věčné dráhy

tebe budou provázet.