NA MIJAKESKÉ PLÁNI

Za kým to asi mijakeskou plání

tak spěchá, jistě se sladkými slovy,

to dítě rozmilé, že neposhoví

si boky jeho ve svém kolébání.

Ach, ovšem, ovšem, o tom počínání

as mateři své sotva něco poví,

a také otec sotvaco se doví;

o tajemství tom nemají ni zdání.

To dítě však jak plátno běloučké je

a vlas má černý jako černé ledví

lastury mina; dělí se mu vedví

a k ňadrům mocně valí se a chvěje.

Ze zimostrázu hřebínek v něm leží,

a dítě to, oh – v moji náruč běží!